Mgr. Tomáš Holcner


Klinický psycholog a psychoterapeut, Praha

Nezařazené

Panická porucha

Panická porucha - Psycholog, psychoterapie Praha

Panická porucha je jednou z úzkostných poruch. Její celoživotní prevalence se pohybuje mezi 1,5 – 3,5 % populace. Nejčastěji se objevuje mezi 15. – 24. rokem, druhým vrholem je pak období mezi 45 – 55 lety. Panická porucha je přibližně 2x čatější u žen.

 

Popis panické poruchy

Hlavním rysem panické poruchy jsou opakované záchvaty silné úzkosti (paniky), které však nejsou omezeny na žádnou specifickou situaci a pro člověka trpícího panickou poruchou jsou tedy nepředvídatelné. Při záchvatu dochází k rozvoji intenzivního strachu, obav, že se něco hrozného přihodí. Ataka je doprovázena řadou silných tělesných příznaků jako je bušení srdce, bolest na hrudi, pocity dušení, návaly horka, závratě, pocity derealizace či depersonalizace. Jednotlivé záchvaty obvykle trvají několik minut, výjimečně i dvě hodiny. Po odeznění může přetrvávat napětí a vyčepání nebo třes. Charakteristický je pro panickou poruchu strach z dalšího záchvatu, tj. strach ze strachu. Člověk s panickou poruchou má tendenci se více pozorovat, všímat si tělesných signálů na jejichž základě vyvozuje nastupující panický záchvat. Ústřední obava se vztahuje ke strachu ze smrti, ztrátě vědomí či tomu, že se člověk “zblázní”. Panická porucha se velmi často rozvine do agorafobie. Průběh panické poruchy bez léčby bývá většinou douhodobý a asi 40% lidí s panickou poruchou chronifikuje.

 

Léčba panické poruchy

Panickou poruchu lze léčit jak psychoterapií, která má trvalejší efekt, tak farmakoterapií, jejíž nástup je zase rychlejší. Častá je kombinace obou přistupů. Důležitým krokem je psychoedukace. Člověk s panickou poruchou obvykle nerozumí objevujícím se symptomům, které interpretuje jako život ohrožující. Podpořit kompetenci ve zvládání panické ataky je důležitým krokem ke zmírnění obav z dalšího záchvatu úzkosti.

Mgr. Tomáš Holcner, psycholog Praha

Agorafobie a její léčba

Agorafobie patří mezi úzkostnAgorafobie a její léčbaé poruchy. Celoživotní prevalence je udávána mezi 3-7% populace, přičemž je 2-3x častější u žen než u mužů. Začátek se objevuje nejčastěji mezi 23.-29. rokem života.

Původně se tento pojem užíval pro označení obavy z velkého otevřeného prostranství. V současné době však pod toto označení patří i obavy z dalších situací jako je vstup do obchodu či nákupního centra, obava z většího počtu lidí, potíže cestovat sám vlakem, autobusem či metrem.

 

Popis agorafobie

Co je agorafobie? Základní charakteristikou agorafobie je strach být v místech nebo situacích, z nichž je obtížné uniknout nebo kde není možné získat pomoc v případě nevolnosti, ztráty vědomí či panického záchvatu. V důsledku těchto obav dochází k takzvanému vyhýbavému chování, kterým se člověk s agorafobií snaží vyhnout situacím, které v něm vyvolávají obavy a úzkost.

V situaci vzbuzující úzkost, při jejím očekávání či pouhém vzpomínání na ni se objevují nepříjemné tělesné příznaky jako například bušení srdce, bolest na hrudi, pocity nedostatku vzduchu, závratě, křeče v břiše, návaly horka nebo chladu, pocení, mravenčení v prstech a podobě. Pokud člověk trpí úzkostnými stavy již delší dobu, stává se postupně stále více přecitlivělým a příznaky se mohou objevovat i v běžných nenáročných situacích.

 

Léčba agorafobie

Vhodnou léčbou agorafobie je psychoterapie, která spočívá v edukaci, tedy vysvětlení toho, jak úzkostné potíže vznikají, jak se udržují. Účinná je postupná expozice situacím, kterých se člověk s agorafobií obává a kterým má tendenci se systematicky vyhýbat. Vedle kognitivně bahaviorální terapie, jsou účinné také další psychoterapeutické přístupy, například terapie EMDR (Eye Movement Desensitisation and Reprocessing), která je efektivní při zpracovávání úzkostných stavů, které se rozvinuly v reakci na traumatický zážitek.

Z psychofarmak, která se používají při léčbě agorafobie lze zmínit zejména antidepresiva (tricyklická, SSRI), jež jsou vhodnější než benzodiazepiny. Obecně platí, že farmaka dokáží lépe kontrolovat úzkost a tělesné příznaky, které se u agorafobie dostavují, ale jen velmi málo mění vyhýbavé chování. I z tohoto důvodu je důležitým aspektem léčby psychoterapie.

 

Mgr. Tomáš Holcner, psycholog Praha

 

Posttraumatická stresová porucha – PTSD a její léčba

PTSD - posttraumatická stresová poruchaPosttraumatická stresová porucha či rozšířený akronym PTSD (posttraumatic stress disorder) patří mezi úzkostné poruchy. Rozvíjí se po emočně těžké, stresující události, jež svou intenzitou přesahuje obvyklou lidskou zkušenost. Příkladem mohou být zážitky z válečného konfliktu,  přírodní katastrofy či traumatu, které je postiženému člověku způsobeno druhými lidmi například v podobě násilného trestného činu. Celoživotní prevalence PTSD je v západní populaci asi 10% u žen a 5% u mužů.

 

Diagnostická kritéria posttraumatické stresové poruchy

Abychom mohli uvažovat o posttraumatické stresové poruše musel být postižený člověk vystaven stresové události výjimečně nebezpečného nebo katastrofického charakteru, která by pravděpodobně způsobila hluboké rozrušení téměř u kohokoliv. I s časovým odstupem od události je přítomno neodbytné znovuvybavování nebo „znovuprožívání“ stresu v podobě živých vzpomínek či opakujících se snů, nebo prožívání úzkosti při expozici okolnostem připomínajícím nebo spojeným se stresorem. Člověk má rovněž tendenci vyhýbat se okolnostem, které připomínají nebo jsou spojené se stresorem, přičemž toto vyhýbání nebylo přítomno před expozicí stresoru. Lidé, u kterých se rozvinula posttraumatiká stresová porucha ztratili iluzi o bezpečí vnějšího světa, což vede k potřebě různými způsoby se zabezpečovat vůči potenciálnímu nebezpečí.

 

Jednoduchý diagnostický nástroj ke zjištění PTSD

Zmapování potíží je základem každé časné intervence. V případě, že jsou potíže nezvykle intenzivní, pervazivní a přetrvávající, je třeba doporučit specializovanou léčbu. Jednoduchým nástrojem, který nevyžaduje zvláštní zaškolení či specifickou odbornost a v případě potřeby může být využit i k sebeohodnocení, je krátký dotazník TSQ (Trauma Screening Questionnaire). Obsahuje 10 bodů, na které se odpovídá souhlasně v případě, že se popisovaný jev vyskytl nejméně dvakrát za poslední týden. Využití screeningu je efektivní s odstupem tří až čtyř týdnů od traumatické události. Jestliže je výsledný skór 6 a více, je navrhováno podrobnější vyšetření a specializovaná léčba.

  1.   Zneklidňující myšlenky nebo vzpomínky na událost, které se objevují proti vůli člověka.
  2.   Zneklidňující sny o dané události.
  3.   Chování nebo pocit, že se událost znovu odehrává.
  4.   Zvýšená nervozita při vzpomínce na událost.
  5.   Tělesné reakce (jako zrychlený dech, žaludeční potíže, pocení, závrať) při vzpomínce na událost.
  6.   Potíže s usínáním či přerušovaným spánkem.
  7.   Podrážděnost nebo výbuchy hněvu.
  8.   Potíže s koncentrací pozornosti.
  9.   Zvýšené uvědomění si potencionálních nebezpečí.
  10.   Nervózní a vyděšené reakce na nečekané podněty.

 

Jednoduché vs. komplexní PTSD

Posttraumatická stresová porucha je obvykle způsobena jednou nebo více traumatickými událostmi. Jinými slovy, takto zasažený člověk zažije jednu nebo více časově omezených situací, ve kterých může být ohrožen jeho život, či život někoho dalšího, což vede k rozvoji PTSD. V případě komplexního PTSD je jednalo o vystavení dlouhodobě trvající traumatické situaci, která vede ke zvláště závažné formě posttraumatické stresové poruchy. Příkladem může být dlouhodobé zneužívání či zanedbávání v dětství či delší dobu trvající domácí násilí. Mimo výše uvedené symptomy jsou u komplexního PTSD popisovány tyto projevy:

  • potíže s regulací emocí – přetrvávající smutek, suicidální myšlenky, výbuchy silné zlosti
  • potíže se sebepercepcí – pocity odcizení od druhých lidí, pocity bezmoci, stigmatu, studu či viny
  • zkreslená percepce pachatele traumatu, který je vnímán jako všemocný,
  • potíže v mezilidských vztazích – ztráta důvěry v druhé lidi, tendence se izolovat, opakované pokusy najít “zachránce”
  • může být přítomno rovněž sebepoškozování či zneužívání psychotropních látek v důsledku snahy uniknout bolestivým vzpomínkám.

 

Co může dělat člověk trpící PTSD?

I v případě PTSD hraje určitou roli čas, který přináší spontánní zlepšení psychického stavu asi u třetiny lidí, u nichž se již posttraumatická stresová porucha rozvinula. U dalších dvou třetin lze bez léčby očekávat jen mírné zlepšení úzkostných potíží či přetrvávání potíží v nezměněné podobě. Co tedy může člověk ohrožený PTSD dělat:

  • Zjistit si informace o posttraumatické stresové poruše
  • Vyhledat léčbu
  • Mluvit o svém problému s druhými
  • Vrátit se k činnostem, které byly součástí života před traumatem
  • Nevyhýbat se situacím, které trauma připomínají
  • Zaměstnat se lehčími aktivitami nebo sportem k redukci stresu
  • Vyhýbat se alkoholu a dalším psychotropním látkám
  • Očekávat postupné, ne však okamžité, zlepšení potíží
  • Dávat si realistické cíle

 

Léčba posttraumatické stresové poruchy

Léčba PTSD může člověku pomoci znovu nabýt pocit kontroly nad vlastním životem. Hlavní léčbou je psychoterapie, která může být doplněna také o farmakoterapii.

 

Psychoterapie PTSD

Existuje více typů psychoterapie. Některé z nich byly výzkumně potvrzeny jako prokazatelně účinné v léčbě posttraumatické stresové poruchy. Jedná se zejména kognitivně behaviorální terapii (KBT) a také EMDR terapii, která dosahuje podobných výsledků často však v kratším čase.

 

Farmakoterapie PTSD

K léčbě posttraumatické stresové poruchy se obvykle užívají antidepresiva – SSRI. Přestože je prokázána jejich účinnost, často se ukazuje, že během farmakoterapie odeznívají jen některé příznaky PTSD. Proto se zdůrazňuje potřeba léčit člověka s posttraumatickou stresovou poruchou také psychoterapeuticky. Léčba anxiolytiky je vhodná jen přechodně a na krátkou dobu, než začnou působit antidepresiva.

 

Mgr. Tomáš Holcner, psycholog Praha

Kniha Jak se zbavit minulosti – EMDR

books-1246674_640Pro ty, kteří se chtějí dozvědět o terapii EMDR a možnostech svépomoci více, doporučuji knihu, která vyšla v letošním roce v nakladatelství ANAG. Autorkou je Francine Shapiro, která psychoterapetickou metodu EMDR vytvořila. Bližší informace o publikaci najdete ZDE

Co je to psychická krize a jak ji zvládat?

capsize-184167_640

Co je to psychická krize? 

Jedná se o akutní narušení psychické rovnováhy, při kterém selhávají naučené mechanismy zvládání. Člověk v krizi pociťuje úzkost, která narušuje jeho schopnost fungovat. Ještě jinak a možná trochu zjednodušeně lze říci, že krize je krizí, protože člověk nezná způsob, jak na vzniklou situaci reagovat, jak se jí přizpůsobit. Trvá-li tento stav, rozvíjí se krize. V jistém ohledu je krize přirozenou součástí každého lidského života. Tuto definici splňují zejména takzvané vývojové krize, které souvisí s přirozeným během lidského života a jsou spojeny s nutností přizpůsobit se novým životním úkolům a rolím. Typicky se jedná o nástup do prvního zaměstnání, svatba, narození prvního dítěte, odchod do důchodu. Odlišným typem krize jsou takzvané krize situační, které jsou na rozdíl od těch vývojových, náhlé a nečekané. Podle intenzity spadají buď mezi takzvané „běžné situace“ či ty, které bývají pro svou neobvyklou intenzitu a sílu nazývány jako traumatické. Mezi ně patří situace, kdy se ocitneme v roli oběti ozbrojeného přepadení, vážné dopravní nehody či živelných katastrof nebo ozbrojených konfliktů.

Každý se tedy může ocitnout v krizi/ na hraně / na dně. Co se s tím dá dělat?

Nejprve je potřeba si uvědomit, že každý z nás se již musel v průběhu svého života vyrovnat s mnoha často náročnými situacemi. To se podařilo díky realizaci potřebných kroků či za pomoci přátel, podpory rodiny.  Jedná se o strategie zvládání, které každý z nás svým jedinečným způsobem používá k tomu, aby překonal obtížné situace či období. Často tak jednáme instinktivně, aniž bychom si to dostatečně uvědomili a pojmenovali. Prvním krokem tedy je, odpovědět si na otázku: „Co mi v minulosti pomáhalo, když jsem se cítil špatně?“ Pro každého to bude něco jiného.  Někdo preferuje aktivity o samotě, např. poslech hudby, čtení oblíbené knihy, sledování sitcomu, další se cítí lépe, když o svém trápení může hovořit s někým  blízkým. Často je to ale kombinace obojího. Když vím, co mi alespoň trochu pomáhá, mohu se rozhodnout, že to budu dělat víc.

Jak poznáme, že je nějaká starost zvládnutelná a kdy je lepší si říci o pomoc odborníkovi?

Vyhledat pomoc odborníka – psychologa, psychiatra – je vhodné vždy, když psychické potíže po několika dnech či týdnech neustupují nebo se dokonce dále zhoršují, navzdory naší snaze něco pro sebe dělat.  V případě dříve uvedených závažných, traumatizujících událostí se vyhledání odborné pomoci stává spíše nutností, než že by je člověk mohl zvládnout sám. Při akutních psychických potížích jsou k dispozici, alespoň v Praze a Brně krizová centra, ve kterých je k dispozici psycholog a psychiatr připravený 24 hodin denně pomoci. V dalších městech tuto roli obvykle suplují psychiatrické kliniky či nemocnice.  Mohu upozornit také na krizová centra, která jsou provozována jako sociální služba. Zde je obvykle personál složen ze sociálních pracovníků a psychologů.

Jak probíhá konzultace v krizovém centru?

Nemohu hovořit za všechna krizová centra, ale mohu čtenáři nastínit, jak to chodí v KC RIAPS. Není-li klient objednán, zdravotní sestra nejprve rámcově zjistí důvody, pro které se příchozí rozhodl vyhledat pomoc a zda má nějaké konkrétní představy a očekávání o pomoci. Jakmile je to možné, přichází krizový intervent (psycholog či psychiatr), který s klientem hovoří o jeho aktuálních potížích a trápeních. V důsledku konzultace se člověk obvykle zklidní, dokáže se lépe zorientovat v dané situaci a domluví se s krizovým pracovníkem na dalším postupu, případně léčebném plánu.

Co se může stát, když se krizová/zátěžová situace nezvládne/neošetří?

Dopad může být stejný jako když přecházíte somatické onemocnění. Potíže se dále prohlubují a chronifikují.  V případě psychických potíží se jedná o prohlubování depresivních a úzkostných stavů. Takový člověk pak nezřídka hledá způsoby jak si ulevit či utéct od potíží méně adaptivními způsoby, například zvýšenou konzumací alkoholu. V závažnějších případech se mohou vyskytnout také myšlenky na sebevraždu. Zvláště tehdy je velmi důležité, aby člověk vyhledal odbornou pomoc.

Co se naopak děje, když se nám podaří krizi zvládnout? 

Ze zkušeností mnoha lidí, které jsem potkal, když se potýkali s vlastní krizí, vím, že náročné životní situace přináší nejen ohrožení, ale také příležitost. Ta není obvykle vidět a je třeba ji objevit. Někteří si uvědomí až s větším časovým odstupem, co důležitého získali při vyrovnávání se například s bolestivou ztrátou. U takových lidí nezřídka dochází v posunu v hodnotách, které mají, lépe dokáží odlišit podstatné od méně důležitého. Úspěšné překonání krize také posiluje sebedůvěru toho, kdo ji dokáže zvládnout, ať již sám či za pomoci odborníka.

 

Rozhovor byl realizován pro časopis SVĚT S PARAPLETEM.

Psycholog Praha